Třetí semestr: reflexe a poučení
Je to vůbec možné, že už jsem skoro v půli studia? Letí to rychleji, než jsem čekal…
V každém případě, mezitím co druhý semestr byl pro mě extrémně náročný hlavně objemem a tím, že se mi všechno náročného v práci i doma sešlo v jeden čas, třetí semestr byl v tomto ohledu trochu klidnější. Ne proto, že by byl „snadný“, ale protože jsem si tentokrát vědomě naložil zvládnutelné množství předmětů a už jsem pochopil rytmus škola–rodina–práce. Díky tomu jsem nebyl v módu permanentního dohánění. Jak se mi tedy povedlo posunout moje studijní cíle, co mě překvapilo, potěšilo (a co třeba méně), a co říkám na samotné předměty, které jsem tento semestr absolvoval?
Reflexe mých studijních cílů
Na začátku studia jsem si stanovil několik „globálních“ vzdělávacích cílů: získat holističtější a systemičtější pohled na design, posouvat se od „čistého“ UX směrem k designu strategií, bezpečně experimentovat s metodami, které v práci nemám prostor otestovat, udržet relevanci v době AI, a zároveň zvýšit kredibilitu i schopnost přispívat mimo komerční prostředí (komunity, iniciativy, sdílení zkušeností). Tenhle rámec mi pořád dává smysl a „držím ho“.
Jako hlavní semestrální cíl jsem si dal konkrétní projekt ve vibe codingu: převést nápad do funkčního prototypu v rozumném timeboxu tak, aby byl sdílitelný, prokliknutelný a obhajitelný jako case study. Tenhle cíl jsem splnil a navíc jsem k němu napsal samostatnou reflexi v rámci Praxe III. Ten projekt mě bavil a byl pro mě hodně užitečný — hlavně jako důkaz, že „rychle něco postavit“ ještě neznamená „postavit něco smysluplného“.
A zase to studium, práce, rodina, a já sám…
Metodika studia už je pro mě dobře známá: materiály v IS, přednášky, úkoly a hlavně snaha propojovat školu s reálnou praxí. Oproti druhému semestru byl zásadní rozdíl v kapacitě: tentokrát jsem si opravdu záměrně hlídal, abych si nenaložil víc, než zvládnu dlouhodobě.
Výjimky samozřejmě existovaly. U některých předmětů (zejména Elements of AI, Anglický jazyk a Interakční design) jsem cítil výrazně vyšší nároky na čas i koncentraci. Rozdíl ale byl v tom, že jsem to tentokrát „unesl“ bez toho, abych systémově „vykrvácel“ na zbytku nestudijního života.
V čem konkrétně jsem se za "Podzim 2025" posunul?
- Zejména díky kurzu Elements of AI jsem si srovnal v hlavě, jak moc komplexní celé téma je a jak často se veřejná debata zjednodušuje. To je pro mě důležité i profesně: umět rozlišit „AI hype“ od reálných schopností a limitů.
- Schopnost prototypovat rychle, ale smysluplně — vibe coding mi znovu potvrdil, že hlavní práce není „kód“, ale volba problému, definice hodnoty a disciplína ve škrtání scope.
- Interakční design – tenhle předmět přivedl k realizaci dlouho odkládané case study z mojí reálné praxe tak, aby obstála i mimo firemní kontext.
Přístupnost a inkluze – digitální přístupnost pro mě nebyla sice „srdcová“, ale o to víc užitečná. Když člověk jednou poctivě zkusí projít mapový web klávesnicí nebo čtečkou, přestane to být vzdálené teorie a začne to být velmi konkrétní problém použitelnosti a parity úloh.
Redukce a prioritizace – znovu se mi ukázalo, že mám někdy tendenci přidávat (funkce, doporučení, vrstvy) místo ubírat. V některých situacích je to výhoda (konkrétnost, tah na výsledek), ale stejně často je to může být slabina.
Lidé, zpětná vazba a motivace
Jedním z největších přínosů studia pro mě pořád zůstává kombinace lidí (studentů, vyučujících) a praxe: když má úkol reálný dopad, moje motivace jde hned nahoru. Tohle se mi potvrdilo zejména u vibe codingu (Praxe III), u mini-auditu přístupnosti pro reálný web a u Interakčního designu, kde jsem pracoval s case study z práce.
Právě u Interakčního designu pro mě byla velká hodnota i osobnost vyučujícího: Petr Kosnar je pro mě „celebrita“ svého oboru, ale hlavně pečlivý a náročný způsobem, který člověka nutí dělat věci pořádně, ne „jen aby to prošlo“. A chci také tady poděkovat Kateřině Švidrnochové za asistenci a „nakopnutí“ v rámci Praxe III.
Co byla ovšem radikální změna, byla změna v týmu vyučujících – nově pomáhající Vojta Velíšek je pečlivý, laskavý a také mnohy vtipným průvodcem semestru – toto se skutečně povedlo a jeho newslettery mi opakovaně pomohly. Moc díky a jen tak dál!
Reflexe předmětů třetího semestru
AI001 Elements of AI byl pro mě až nečekaně časově náročný, ale hodnotný. Získal jsem certifikát a hlavně jsem si doopravdy uvědomil, jak komplexní AI je — a že velká část toho, co lidé vnímají jako „inteligenci“, stojí na pravděpodobnostech, aproximacích a dobré formulaci problému. Na to, že je kurz tuším z roku 2019, je stále velmi dobře zpracovaný.
Online anglický jazyk pro akademické účely II měl sice náročný průběh, ale zpětně ho hodnotím pozitivně. Donutil mě připravit akademickou prezentaci (Design Thinking: Innovation Tool or Corporate Ritual?) a samotná zkouška byla ve výsledku náročná, ale užitečná. Moje obavy byly větší než realita.
Moje Praxe III byla v tomto semestru postavená na vibe coding projektu a jeho reflexi. Cílem nebylo postavit produkční aplikaci, ale rychle dotáhnout sdílitelný prototyp a poctivě popsat proces i limity (co fungovalo, co ne). Tady jsem si nejvíc odnesl disciplínu ve scope a uvědomění, že největší riziko není technologie, ale špatně zvolený problém a neochota škrtat.
Digitální přístupnost jsem dělal pro reálný web mapko.cz. Téma pro mě nebylo až tak přirozeně „moje“, ale přesně proto ho beru jako můj užitečný posun v tématu. Z auditu mi zůstala hlavně myšlenka, že u mapového webu není klíčová otázka „jak zpřístupnit mapu“, ale „jak zpřístupnit úkoly a informace, které mapa nese“ – tedy parita úloh a možnost dokončit hlavní cíl i bez mapy. Report jsem sdílel i se zakladatelkou webu a plánujeme další diskuzi.
Pro předmět Interakční design jsem po dohodě s vyučujícím zpracoval case study z práce, kterou nyní zvažuji publikovat i veřejně. Tenhle předmět pro mě představoval přesně to, co od studia chci: náročný rámec, který posouvá kvalitu výstupu, a současně přímý přesah do praxe. Pro studující DIS je tento předmět rozhodně jeden z těch klíčových.
Komunikace v týmu mě „pozitivně donutila“ zažít workshop v jedné menší společnosti a opravdu se ponořit do hmatatelného řešení problému. Moje zpětná vazba byla dost praktická (pozorování, mystery shopping, sběr feedbacku, malé experimenty a úpravy prostředí). Zároveň mi to ale trochu nastavilo zrcadlo: mám zřejmě sklon přidávat hodnotu množstvím doporučení. Do budoucna chci víc pracovat s redukcí, prioritizací a společným vlastnictvím plánu na straně týmu. Zároveň jsem si vyzkoušel v mém zaměstnání praktický experiment: zaměřil jsem se na změnu vedení UX týmového meetingu pomocí AI zápisu. Dlouhodobě jsem narážel na to, že po našem syncu nezůstává použitelný výstup a rozhodnutí i follow-up jsou zbytečně závislé na mojí paměti. V návrhu změny jsem kombinoval přepis v Teams a jednotnou strukturu zápisu v Loopu (shrnutí, rozhodnutí, akční kroky). Součástí bylo i to, že samotný meeting se musí vést jinak, jinak AI jen „přepíše chaos“.
Designové experimenty jsem rovněž propojil se svojí praxí: shrnul jsem relevantní aktivity v oblasti výzkumu, testování a validace a zároveň jsem si znovu srovnal, že „Discovery“ (kterou v práci implementuji) je vlastně živý experiment. Pracuji s hypotézami jako s nejlepším současným odhadem, který má smysl rychle a levně ověřit, a z kombinace kvali + kvanti dávat doporučení typu GO/NO-GO. Celkově tento předmět hodnotím pozitivně právě tím, že mi pomohl zarámovat něco, co už dělám, do srozumitelnější metodiky.