31. 5. 2026

Ohlédnutí za WebExpo 2026 aneb když kód tvoří hudbu a design emoce

Několikadenní konference WebExpo 2026 v pražské Lucerně mi nabídlo dva dny nabité přednáškami pro vývojáře, designéry i manažery, se silným zaměřením na praktické dopady AI a budoucnost práce. Tato studijní reflexe mapuje klíčové momenty těch přednášek, kterých jsem se účastnil osobně – od programovatelné hudby v úvodní keynote až po kritické úvahy o nezbytnosti lidské originality v éře čím dál větší automatizace.

Zahájení, které nečekalo na slajdy...

Letošní WebExpo v Lucerně odpálila Šárka Štrossová, ale hned vzápětí přišlo něco, co definovalo (doslova) tón celé konference. Zapomeňte na nudné úvodní prezentace. Totiž místo klasické palby slajdů jsme sledovali Switch Angel a její práci s programem Strudel.

Keynote: Patterns for restarting the world (Switch Angel)

Bylo docela zážitek vidět, jak AI a kód umožňují tvořit zážitek v reálném čase. Žádné předem nahrané mp3, ale dost „použitelná“ taneční hudba vznikající přímo před vámi. Minimální rozhraní zde paradoxně znamená obrovskou svobodu tvorby. Klidně si zkuste „štrůdl“ ochutnat sami.

Došlo mi, že WebExpo už dávno není jen konference o „webu a UX“. Začíná být i o technologiích, které (s)mažou hranice mezi tvůrcem a uživatelem. Co by její ukázka mohla znamenat pro každého z nás? Myslím, že se musíme vážně zamyslet, jak vtáhnout uživatele do rovnocenného vztahu: ne mu jen „předložit“ výsledek, ale zapojit ho do tvorby zážitku.

Třeba u nás… hudbu na míru klientovi, co přijde na pobočku pojišťovny? Proč ne… zrovna ale asi ne trance.

Mike Kus: Proč AI nikdy nebude „skvělá"! (hm, sebeklam?)

Hned další přednáška byla pro mě jedním z nejsilnějších momentů celé konference – přednáška Mika Kuse: Design like no-one is watching. Mike se vůbec nebál říznout do aktuálního – až přílišného – optimismu kolem generativního designu 🙂

Skutečný design vyžaduje odvahu opustit trendy a očekávání průmyslu. AI sice dokáže generovat vizuály, ale podle Mika s ní nikdy nevznikne nic skutečně originálního.

Já dodávám, že AI může dávat falešnou naději lidem, kteří nejsou tvůrci, že mohou dosáhnout stejných výsledků jako profesionálové. Mike byl nekompromisní – nemohou. Chybí tam ten lidský faktor, emoce a instinkt, který se napojuje na lidi, ne na algoritmy. Making-of video na konci jeho přednášky bylo perfektní tečkou za jeho apelem na lidskost v designu. Myslím, že to kreslil tak týden…

Metodologie, Storytelling a Mapování...

V dalším bloku jsem prošel několik přednášek, které se soustředily na proces a vyprávění:

Susan Lindner rozebrala, proč v businessu „tvrdá“ logika selhává a narativ (storytelling) vítězí. Pěkné opáčko“, často opomíjené. Každopádně, že „vystrašit“ své uživatele nestačí, mě zaujalo (AIDS v Thajsku). A její rozšířená verze Empathy mapy – za mě fajn.
Christiane Moser nám ukázala, jak „Product experience mapping“ by mohl pomoci proměnit chaos v jasnou produktovou vizi. Nevím no… vypadalo to pěkně, ale… další framework?
Jiří Devát a jeho pohled na dsght.ai nás nutil přemýšlet o navrhování pro budoucnost, která tu ještě není. Obsah vlastně zajímavý, ale prezentátor Jirka asi úplně není – pokud se chce WebExpo tvářit ne jen jako lokální akce, z těchto přednášek by měly být možná workshopy?

Futures as a design tool

Na Jirku tematicky plynule navázala Baru Obračajová, a tady se musím zastavit déle, protože přednáška byla podle mě skvělá (a taky je to moje DIS spolužačka 🙂 Je skvělé vidět, jak se akademické principy, které známe, propisují do praxe na tak velké konferenci. Pozoruhodné mi taky připadá, že Baru je původem právnička, kde se se spekulativním designem snaží pracovat (věřím, že ne v reálných kauzách, co řeší 😉

„Budoucnost není jen jedna, je to vějíř možností. Naším úkolem je se tom vějíři naučit číst.“
Baru ve své přednášce pobořila mýtus, že designování budoucnosti (futuring) je nějaké věštění z křišťálové koule. Naopak, ukázala ho jako disciplínu, která nám může pomoci stavět produkty odolné vůči změnám.

Klíčovým konceptem je tzv. „Kužel budoucností“ (Futures Cone) – Baru všem představila metodu, jak si uspořádat myšlenky o tom, co někdy přijde. Nerozlišujeme jen to, co se stane, ale jak moc je to pravděpodobné:

Pravděpodobné (Probable): To, co se nejspíš stane, pokud vše půjde dál jako doteď.
Uvěřitelné (Plausible): Scénáře, které by se mohly stát, i když nejsou úplně jisté.
Možné (Possible): Teoreticky proveditelné, ale zatím nepravděpodobné.
Absurdní (Preposterous): Naprosto šílené věci, které nás ale nutí přemýšlet jinak.

A co třeba předmanželské smlouvy? Pěkný byl příklad s aplikací teorie na předmanželské smlouvy. Baru vysvětlila, že když pár podepisuje smlouvu, vlastně provádí strategické předvídání. Snaží se představit si budoucnost s domem a štěňaty, ale i tu negativní – rozvod nebo ztrátu práce (no jo, to už nezní tak romanticky).

Tak, a co si z toho můžete odnést i vy?

Sledujte signály (ne trendy): Signál je malý indikátor změny (např. lidé začínají házet svoje citlivé právní dokumenty na revizi do ChatGPT). Zkuste si položit otázku: „Co kdyby se tento signál stal nevyhnutelným trendem?“. (zrovna tento asi bude…)
Budoucnost jako SMS textovka (Futures as Friends): Nejsnazší cesta, jak si otestovat emoce uživatelů, je představit si jejich SMS konverzaci za 10 let. Jak o vašem produktu píší svému nejlepšímu příteli? Cítí se blíž partnerovi, nebo jsou naštvaní?.
Udělejte z kontroverze své výchozí nastavení uvažování (Default): Chcete-li od uživatelů skutečnou reakci, nebojte se v prototypu zdůraznit to nepříjemné (např. v aplikaci na svatby nastavit rozvod jako výchozí scénář). Jen tak se dostanete pod povrch „zdvořilých“ odpovědí.

Hlavní takeaway by mohl znít… „přestaňme designovat jen pro ‚shippable‘ (to, co lze zrovna prodat) a začněme designovat pro ‚preferable‘ (to, v čem chceme žít)“.

Agentic Era: Budoucnost, kde software má vlastní hlavu

Téma „Agentic systems“ se pak neslo celým odpolednem. Od Daniela Cuthberta, který varoval před neplechami a riziky autonomních systémů, až po techničtější pohledy. Zaujaly mě přednášky zaměřená zejména na rozhodování a vývoj:

Building the engine that drives better product decisions: Jak postavit „mašinu“, která vás nenechá dělat špatná rozhodnutí (inspirováno metodou Nicka Finea)? Tu jeho knížku asi mohu doporučit!
Hourglass analysis: Nový pohled na to, kde se v procesu vývoje ztrácí efektivita. I když… možná to bylo moc teoretické?
Agentic software boundaries: Jak agentní software posouvá hranice toho, co vůbec dokážeme postavit.
Experimentation over magic: Důraz na to, že v éře AI agentů je důležitější experimentovat než čekat na „zázrak“.

To nejlepší na konec? Dr. Nick Fine: Persony v éře AI: Stop Building on Hope

Tohle byla pro mě jedna z nejdůležitějších lekcí. Někdy lidé ve firmách sklouzávají k tomu, že si nechají AI vygenerovat persony pro jejich projekty. Což je sice lákavé, ale samozřejmě naprostý nesmysl, jak persony vytvářet.

„Plausibility is not validity – to, že to vypadá uvěřitelně, neznamená, že je to pravda.“

Dr. Nick Fine přišel s velmi ostrou a potřebnou kritikou toho, jak dnes nejen designéři zneužívají AI k tvorbě person. Jeho hlavní vzkaz byl jasný: Persony nejsou nějaké dílo na firemní komunikaci nebo plakáty, ale jsou to vaše kontejnery na data.

Past jménem „uvěřitelnost“. Nick varoval před největší chybou současnosti: zadáním promptu „GPT, vytvoř mi personu osamělé matky“. Jak ne všichni víme, AI model je stále jen „engine na pravděpodobnost“ – vygeneruje něco, co vypadá naprosto autenticky, ale je to jen průměr z průměrů všech vstupů a šablon person na internetu. Pokud designujete podle takové persony, stavíte produkt na pohádce (fiction) a riskujete fatální selhání v realitě.

Jak vypadá persona, která skutečně funguje? Podle Nicka by měla být persona jednoduchá, přenosná a neustále aktualizovaná. Zapomeňte na zbytečné fotky a vymyšlené koníčky… persona má ve skutečnosti obsahovat jen tři věci:

Kontext: V jaké situaci se daný uživatel nachází?
Uživatelské potřeby (Syntax): „Jako [uživatel] potřebuji [udělat věc], abych [dosáhl výsledku]“,
Pain points: Co mu v tom reálně brání?.

Vážně – a to je všechno. Uzpůsobte si dle potřeby.

Nickem navrhované workflow v tvorbě person v roce 2026:

Analýza, ne invence: AI nikdy nesmí uživatele vymýšlet. Musí pouze analyzovat skutečná data.
Syntéza přepisů: Nahrajte do AI (např. GoogleNotebook LLM) 10 přepisů reálných rozhovorů s lidmi a nechte AI extrahovat vzorce, potřeby a pain pointy. To je práce, kterou AI zvládne tisíckrát rychleji a přesněji než unavený výzkumník.
Deep Research: Nick doporučuje metodu, kdy spustíte „deep research“ v šesti různých modelech najednou na stejné téma a výsledky pak syntetizujete v NotebookLM do jednoho master reportu. Super!

Hlavní takeaway? „Persona není dokument, který patří do šuplíku. Je to živý repozitář vašeho vědění. Pokud z persony nemůžete jako designéři přímo vyčíst, co máte kreslit, tak je k ničemu“. No, popravdě kdo to někdy s personami nezažil?

Závěr: WebExpo jako evropský standard v éře (všudy)přítomné AI

Když se ohlédnu za ročníkem 2026, nejsilnějším vjemem je fakt, že AI už definitivně přestala být tématem k diskuzi „v anarchistických kruzích“ a stala se samozřejmou součástí našich řemesel. V programu prakticky neexistovala přednáška, kde by se umělá inteligence alespoň okrajově neobjevila – ať už šlo o generování hudby v úvodní keynote, automatizaci práce produktových manažerů, nebo hloubkové technické diskuse o bezpečnosti autonomních agentů. AI už není nějaká „budoucnost“, je to dnešní standard, se kterým se musíme naučit pracovat stejně přirozeně jako s kódem nebo designovými systémy.

Z hlediska celkové produkce a obsahu si WebExpo za mě drží vysokou evropskou kvalitu. Celková atmosféra, pestrost témat od ryzího vývoje po „soft“ psychologické zóny (Discomort zones) a skvělý doprovodný program v prostorách Lucerny, workshopy…. dělají z této akce událost, která se může směle měřit s největšími tech konferencemi na kontinentu.

Za mě drobnou vadou na kráse byla občasná nevyrovnanost v projevu řečníků. Je znát, že mnozí mluvčí jsou především nadšenci do svých témat, ale mnohým chybí profesionální prezentační dovednosti, což u některých technicky náročnějších bloků zbytečně ubíralo na srozumitelnosti nebo zvyšovalo mou únavu….

I přes tuto výtku však musím říct, že účast na WebExpo 2026 rozhodně stála za investovaný čas i peníze. Množství podnětů, možnost potkat se s lidmi z oboru u Mentor Café a vhled do toho, jak se náš digitální svět mění pod rukama, jsou pro mě nadále k nezaplacení.
Takže pokud hledáte akci, která vás vytrhne z každodenní rutiny a donutí vás přemýšlet o oboru v širších souvislostech, WebExpo je přesně to místo.

Jen by se asi akce pomalu přejmenovat na …. DigiExpo? AiAiAiexpo? 🙂